Loutky, maňásci nebo panenky?

Tvůrčí dílna znovuobjevených příběhů má osobitý rytmus a specifická témata. Jeden z výrazných námětů, který se profiluje na setkáních již od počátku, je téma loutky. Naši pozornost upínáme k moderní loutce 20. století. Loutka totiž nemusí mít jen podobu tradiční marionety. Avantgardní divadlo dynamicky otevřelo nový prostor pro vnímání loutky jako specifického objektu. V rukou divadelníků a umělců ožívají i předměty každodenní potřeby, nalezené objekty, manekýni a textilní maňásci. Panenky, loutky a masky byly v meziválečném období obdařeny novým poselstvím a společenským významem. Německá umělkyně Hannah Höch (1889-1978) oživovala vycpané textilní loutky – panenky, které jsou s vážností portrétovány na fotografiích s autorkou. Švýcarský malíř Paul Klee (1879-1940) pro svého syna Felixe vytvořil kolem padesáti textilních maňásků, jejichž inspirací byla mnichovská divadelní produkce na jednom z bleších trhů.

Se známým dadaistickým Kabaretem Voltaire v Curychu je spojeno působení německé básnířky, herečky a umělkyně Emmy Hennings (1885-1948). Hennings vyráběla pro dadaistická představení loutky a masky. Dochovaná černobílá fotografie z roku 1916, kde autorka vystupuje s vlastnoručně vytvořeným maňáskem, se stala vítaným námětem listopadové dílny. Tvůrčí setkání se koncentrovalo na realizaci akcentované textilní hlavy s jemnějšími tvary drobných očí a úst. Barevnost vyšívacích bavlnek a nití ukotvila výraz jednotlivých textilních loutek – panenek. Starý textil a nevyužité darované příze, se kterými na dílně pravidelně tvoříme, hravě podporují osobitou interpretaci vizuální předlohy.

Dlouho jsem si kladla otázku, jak využít knoflíky jako materiál tvůrčích dílen. Objevení černobílé fotografie nedochovaných loutek Hilde Rantzsch (1908–?) bylo pro mne radostným zjištěním. Méně známá autorka totiž připravila ve dvacátých letech minulého století stylizované loutky – marionety konstruované z drátků, zbytkového textilu, špendlíků, lýka a knoflíků. Hilde Rantzsch byla absolventkou významné umělecké školy Bauhaus, která působila od roku 1919 v německém Dessau, později ve Výmaru a USA. Umělecká škola Bauhaus se výrazně vyslovovala v rámci výuky i k divadelním formám a loutka tak zde zaujímala zásadní postavení. Loutky z netradičních materiálů jsou charakteristické specifickou barevností a geometrickými a stylizovanými tvary. I pro naše netradiční loutky se stal určující stylizovaný a kubický tvar figury. Staré knoflíčky a knoflíky, které byly často uloženy ještě v původních obalech nebo byly navlečeny na šňůrkách, se na tvůrčím únorovém setkání v Přístavu snažily podmanit naši představivost barvou, materiálem a velikostí. Kovové, plastové, dřevěné a textilní knoflíky jsme navlékaly v hravých sestavách na drátky a v našich rukách ihned ožívaly nové postavičky, robustní i křehké, dlouhé i široké, ženské i fantastické. I dnes si vybavuji i některé vyslovené příběhy, které zdůvodňovaly existenci a symboliku jednotlivých nevšedních loutek.